Tušová staveniště - Galerie Václava Špály
6.3. - 26.4. 2015
Klade-li Jiří Straka dějiště aktu malby na staveniště, jeho obrazová dimenze se již nejeví jako dimenze plošná. Takto řečeno se to může zdát poněkud zvláštní, avšak pochopení tohoto momentu je nesmírně užitečné pro porozumění Strakově tvorbě. Obvykle se interpretace obrazu omezuje pouze na vnitřek konkrétní plochy - skrze kompozici obrazu se provádí exceprce významu. Ale Jiří Straka se ve své práci snaží prověřovat tuto kognitivní setrvačnost: nechat význam, aby překonal omezení dané obrazem v ploše. Samozřejmě pokud bychom rezignovali na tradiční malbu, což je právě běžný způsob uplatňovaný v současném umění, je velmi snadné učinit takový "průlom". Nicméně Jiří Straka nic takového nechce - on je i nadále věrný malbě a chce se za premisy nerezignace na obraz zároveň vymanit z jeho pout. Tato úvaha je na první pohled poněkud paradoxní, neboť nerezignujeme-li na obraz, jak se od něj oprostíme? V tomto ohledu se Jiří Straka nesoustřeďuje na samotné vyobrazení, ale oklikou se koncentruje na způsob jeho vzniku. To je evidentně velmi chytré. Vyobrazení, coby ideografický prvek, se často může osamostatnit od plochy. Tedy "generování jeho významu" se může oprostit od konkrétní události malířského aktu, stát se uceleným interpretačním objektem. Například při pohledu na obraz Poslední večeře se koneckonců nikdo nestará o to, v jakém prostředí byl vytvořen. Lidé pouze konvenčně skrze malbu na obraze asociují význam. Tehdy se vyobrazení osamostatňuje coby znak a stává se obrazovou dimenzí na uzavřené ploše. V jistém ohledu je právě interpretační režim této samostatné plochy základem vzniku klasické malby a stává se hranicí pro generování významu.
Pokud jde o Jiřího Straku, změna spočívá v tom, že odstraňuje samostatnou ideografickou znakovost malby v ploše a uvolňuje tuto hranici generování významu. Takto již jeho obrazová dimenze není pouhou plochou - jako by se u plošného vyobrazení vznik významu vůbec neodehrával na ploše, nýbrž až v prostředí svého vzniku se obraz mohl stát kompletním signifikantem.
Například každá ze zde vystavovaných tušových maleb zobrazuje různé předměty na staveništi, jakož i uhynuvší malá zvířata. Obrovský formát a bílá místa na papíře způsobují, že předmět malby se již nereprodukuje v režimu zobrazování přírody, ale zachycuje jiný druh duchovního prožitku. Abychom pochopili jejich duchovní prostor, musíme u obrazů zrekonstruovat dějiště jejich vzniku. To jest, Jiří Straka skrze "dějiště malířského aktu" mění strukturu vzniku významu obrazu, přivádí symboliku, která je vlastní prostředí, do malby, a tím mění způsob generování jejího významu.