Květiny v moři zla - Nová galerie

Téměř každý pátý člověk na světě je Číňan. Ale kolik znáte Čechů, kteří žijí přes dvacet let v Číně? Z mého pohledu je pobyt v tak odlišné zemi dobrodružstvím, ale pro člověka, který studoval kulturu a historii Číny, jako Jiří Straka, jde o přirozený vývoj. Zřejmě není těžké být v dnešním světě světoobčanem, zvláště pokud znáte jazyk a rozumíte kulturním zvyklostem daného místa, ve kterém se rozhodnete žít. Středoevropané vzhlížejí k čínské kultuře s obdivem a úctou. Přestože se za socialismu na školách nevyučovaly mimoevropské dějiny, má moje generace v povědomí čínský porcelán, vynálezy papíru, střelného prachu a kompasu, stavbu čínské zdi, čínskou medicínu a filosofii, čínskou tušovou malbu a tak dále. Bohužel víme i o současných projevech politiky komunistické Číny, které nám tento odkaz vyspělé kultury znechucují. Dostáváme zprávy o politických procesech, popravách, o ekologických problémech, o vesnicích jako chudinských ghettech, vnímáme ekonomický investiční tlak, který si spojujeme s nechvalnými kroky našeho prezidenta. Občas přijede čínský umělec, naposledy třeba Aj Wej-Wej, který nám ukázal čínský zvěrokruh nebo loď uprchlíků, jindy přijede čínský prezident a nám nezbývá nic jiného než být na pozoru. Globalizaci se ale nevyhneme a obehnat naši zemi velkou zdí nechceme.

Individualita, jakou Jiří Straka je, nemůže zůstat stranou rozporuplné současnosti. Na jedné straně ctí tradici čínské tušové malby, na straně druhé přepisuje vizuální vjem způsobem, který je v nás zakódován minimálně od renesance. A jak mi sám Jiří Straka v mailu napsal: "Čím víc o tom přemýšlím, tím víc vnímám tušovou malbu jako tradiční zkostnatělé médium zatížené spoustou kulturních nánosů a předsudků a idealizované. Ještě k tomu v současné době opět využívané a zneužívané politickým vedením jako forma pravého původního čínského umění. Historicky je pak toto médium zatíženo konfuciánskými představami o tom, že umění, a zejména tušová malba, má být nástrojem morální kultivace člověka. V mém případě je to zastaralé, přežívající médium, použité nečekaným, pro čínského konzumenta naprosto nevhodným způsobem. Právě to spojení zmíněného média a zvoleného tématu (pro Číňana šokující) mi přijde zábavné."

Evropský vizuální vjem korigovaný čínskou kulturou, tušová malba revidovaná postmoderní malbou. Ty protiklady se tu integrují jak subatomární částice. Co je tedy výsledkem, jaký je ústřední kód Strakovy malby? Jsou tu totiž ještě dva aspekty: jeden je formální a druhý morální. Podíváme-li se na obrazy prostitutek, nemůžeme si nevzpomenout na jistou příbuznost s komiksem, hlavně s komiksy ve stylu hentai a manga. Ta příbuznost je nejen v motivech eroticky determinovaných žen, ale i v jejich zpracování, v jistém zjednodušení tvarů a práci se světlem a modelací. Takové zjednodušení můžeme pozorovat u obrazů starých čínských mistrů, ale zrovna tak i u kreseb ve stylu manga. Jiří Straka se zajímá o tělesnost, námět je vyobrazen na bílém pozadí, podobně jako je tomu u tušových maleb starých mistrů s náměty květin a ptáků. Dokonale ovládá tušovou techniku a dokáže posunout všednost přítomného momentu k věčnosti existence. Jen místo morální kultivace skrze květiny nebo krajiny je nám předkládáno naše porozumění současným otázkám. Tradičně slouží přítomnosti, to umožňuje podívat se na čas, který žijeme, pohledem téměř nadčasovým.

Druhé zamyšlení nad dešifrováním obrazů nám poskytuje obsah těchto nových maleb. Prostituce je asi problémem všech překotně se rozvíjejících ekonomik. Všechny ty malé masážní salony se prý rozmáhají právě v okolí nových staveb. Na stavbách výškových budov se podílí enormní množství dělníků, kteří žijí v ubytovnách často velmi vzdáleni od svých rodin. Není divu, že se prostituci v těchto místech daří. Straka ve svých obrazech nekritizuje, jen konstatuje. Emoce se dostaví, pokud si za obrázky žen představíme jejich obyčejné příběhy, ekonomickou nouzi, která je dotlačila až do této situace. Ve své doktorské práci jsem hledal kritéria kvality umění, která můžeme hledat v současné umělecké produkci, která ještě nemá historický zápis v dějinách umění, a kde se tudíž nesnadno orientujeme. Vedle asi klasických kritérií autenticity, originality a realismu jsem popisoval oblast komunikačních strategií, kdy autoři hledají co možná nejextrémnější mez svého vyjádření nebo popisu skutečnosti. Dosahují tak určité nové excesivní hodnoty, která se nám vypaluje do naší paměti a redefinuje naše morální vzorce. Myslím, že Jiří Straka tuto mez atakuje, když mísí nadlehčené vyobrazení erotických pozic žen s jejich sociálním obrazem, který za vnějškem můžeme tušit. Na vnějším povrchu, tedy v kůži žen, je jen decentně naznačeno hrubé a sprosté násilí, které prostitutky ve své profesi zažívají. Malé šrámy a jizvy na jejich jinak krásných a mladých tělech se mění v mementa psychické újmy, které si odnášejí do života, pokud budou vůbec schopny z této situace odejít. Jindy je jejich příběh, prázdnota a rezignace, vepsán do výrazu jejich tváří. Smutné a netečné oči jsou v kontrastu s ladností těla. Takových dichotomií můžeme pozorovat ve srovnání naší a asijské kultury více. Je-li naše evropská tělesná kultura posedlá depilací a vyholováním rozkroku, pro asijskou je ochlupení ohanbí tradičně vnímáno jako symbol plodnosti.